Do Ureki

V Poti jsme hledali půvab nebo alespoň nějakou pláž. Nepovedlo se nám ani jedno ani druhé, tak jsme se vydali podél pobřeží směrem k Ureki. Město vystřídaly lesy, pěkná krajina, to jo, ale jízda v provozu zařadila tento úsek do kategorie TO RADĚJI JINAK, nejlépe ze Senaki rovnou do Batumi maršrutkou. Naštěstí se naskytly příležitosti odbočit k moři a vykoupat se na prázdných plážích.

Ureki nás přivítalo atmosférou letoviska pro domácí cestovní ruch. Kromě místních se tu ještě vyskytovalo hojné množství Rusů a my dva. Některé ulice byly z udusané hlíny, některé vyasfaltované, ale všude to žilo, obchodovalo se s hovadinami i užitečnými věcmi, jako je jídlo, víno a čača, plno restaurací a kaváren lákalo k posezení, vzduch voněl šašlikem a mořem. Opět jsem měla retro pocit, i když Ureki bylo předaleko za letovisky Bulharské socialistické republiky, která jsem navštívila před desítkami let. Přesto však má své kouzlo.